Rituál zavinování kostí
Proč jsem oslavila své narozeniny tímto rituálem ?
A co to je ?
Je to tradiční rituál pro uzavření starého a otevření se novému, který najdeme po celém světě pod různými názvy a v různých podobách.
Záměrem této cesty je s láskou uzavřít a propustit to, co už nám neslouží, co už bylo odžito, odpracováno.
Rituál je způsob, jak ze ztracených nitek vytvořit požehnání a vědomě si do života zavolat to, co chceme. / Převzato z webu Jany Slavice /
Už na podzim, při sledování jednoho seriálu jsem v jeho závěru prožila něco, co mě samotnou překvapilo.
Linka děje se odehrává v různých časových pásmech. Hlavní hrdinové, kde chlapec žije v budoucnosti a dívka v čase minulosti, prochází takzvanými časovými okny. V závěru se musí rozloučit. Aby zachránili svět, je třeba se vrátit do svého času a zavřít za sebou všechna tato okna, která už nebude možné znovu otevřít.
Při této scéně se mi spustil nezastavitelný proud slzí, které se vracely pokaždé, když jsem si tuto scénu vybavila.
Co to je ? Proč se mě to tak dotýká ?
Ano není tajemstvím, že jsem se začátkem letošního roku prošla branou padesátky. I když se cítím naprosto skvěle, věřím, že věk je jen číslo, tak přesto se začalo vyplavovat mnoho smutků z minulosti, lítost, že některé okamžiky života jsou nenávratně pryč.
Všichni máme někdy touhu oživovat obrazy, které už vybledly, odpluly.
Oživovat dětství, mládí.
Myslím, že je skvělé uchovat si tyto obrazy našeho života, ale nesmíme ve vzpomínkách ulpět a zapomenout žít přítomnost a stále ji naplňovat poznáním a moudrostí.
V tento okamžik se mi začalo propojovat to, co jsem neviděla.
Že i já vnitřně cestuji časem, je mi smutno po místech, lidech, dětství mých dcer a některých okamžicích minulosti, které už nejsou.
A moje duše mi řekla: " Je čas tohle období vědomě na další úrovni uzavřít. Uzavřeme to rituálem zavinování kostí "
Ano na další úrovni, protože naše prožívání je mnohavrstvé.
V minulosti jsem udělala mnoho uzavření, propuštění, ale jak jdeme životem a otevíráme se poznání, tak se otevírájí i nové úrovně našeho prožívání a hlubší vrstvy touží po uznání a přijetí.
Začala jsem zjišťovat, co to je a kdo tímto rituálem provází. Nicméně můj vnitřní sabotér začal vyhodnocovat, že nic takového nepotřebuji. " Teď už jsou vánoce, oslava narozenin, potřebuješ peníze na jiné věci, to počká, až někdy ". Na chvíli jsem mu uvěřila a nevěnovala volání duše pozornost ve víře, že mi to třeba projde.
/ i když už tento naléhavý hlas znám a vím, že ne. Ale zkusila jsem to. /
A tak sledujeme na první svátek vánoční s partnerem K smrti dobrý festival, který jsme si nadělili pod stromeček a ejhle, celá jedna přednáška je ukázka Rituálu zavinováním kostí, kterým provází samotná organizátorka festivalu Jana Slavice. " Tak to není možný " říkám si a vím, že už to ničím neokecám a na druhý den jdu Janě psát zprávu s prosbou, jestli mě rituálem provede příští týden, abych to stihla ještě před narozeninami.
Je nádherné, že ještě dříve než jsem řekla této cestě jasné ANO, jsem dostala vše potřebné k tomuto rituálu darem - svíci a ručně sbírané bylinky. Znovu jsem si zvědomila požehnání, že vždy dostanu vše, co potřebuji, pokud jsemv souladu se životem.
A pak jsem přijela za Janou do Ostravy, kde mě překvapil tento nádherný, láskyplný, hřejivý prostor, kde jsem mohla po rituálu zůstat i přes noc.
Janu jsem do této chvíle neznala, jen od vánoc z videí. Miluju následovat vnitřní impuls, který nepotřebuje životopisy, tisíce doporučení, protože on ví, kam a ke komu mě dovést. Znáte to? Vždy cítím v těle takové živé chvění, volání. To, že jsem si nemohla vybrat lépe cítím hned, když dosednu. Pak se v těle rozleje teplo, uvolnění a vnitřní radost.
Je to odměna, že jsem důvěřovala tomuto pozvání.
Už to tak důvěrně znám a stejně mě to neustále překvapuje a uvádí
v úžas.
A tak jsme se s Janou vydaly na cestu.
Krásnou zkušeností pro mě bylo, že Jana mě skutečně doprovázela a neustále mi laskavě připomínala, že já tvořím svůj rituál.
Vytvořila jsem si svůj oltář, namíchala úžasné vykuřovadlo, uvařila rituální kakao, vytvořila bylinný pytlíček pro svou koupel.
Jana byla se mnou a naslouchala, mému životnímu příběhu, mému volání duše, mým smutkům i bolestem. Byla s mými slzami, vděčností, smíchem, zpěvem.
S ubývajícím denním světlem jsem se stále více nořila do nitra. Nechala se hýčkat vodou a podporou vůní bylin, které mi skrze koupel vtiskávaly své kvality.
Mezitím Jana připravila prostor pro masáž a samotné zavinutí.
Místy jsem měla pocit, že se mi zastavuje srdce vděčností a radostí, jakou krásu můžu přijímat. S každým dotekem a vůní oleje se mé tělo rozpouštělo a uvolňovalo do odevzdání.
Měla jsem velký respekt a malinko i strach, jak zavinutí zvládnu, jestli to bude příjemné nebo ne a spoustu dalších myšlenek.
Určitě každý člověk bude mít jiný příběh a jinou zkušenost.
Já jsem vnímala, že mě obalila láska a paradoxně především v oblasti srdce se prostor mnohokrát zvětšil. Někde z dálky, ke mně prosvítalo světlo se zprávou, že za tím vším je ještě mnohem více laskavosti a krásy.
Mohla jsem se plně odevzdat do pocitu bezpečí a lásky, ze kterého jsem se zrodila. Pocitu návratu domů.
Vyjít z této kukly můžete dvěma způsoby, nechat ženu, která vás doprovází rozvázat šátky nebo se " vylíhnout " jako motýl z kukly.
Zvolila jsem druhou variantu.
Jana se ujistila, že jsem v pořádku a nechala mi prostor, abych mohla integrovat svůj prožitek. Rozloučily jsme se a já zůstala v prostoru sama.
Neustále mě fascinuje, jak práce s tělem je hluboká a propisuje se do tolika tkání a vrstev. Přestože jsem si chtěla zatančit, poslouchat hudbu, zmohla jsem se jen na ticho a odpočinek.
Ráno se Jana vrátila, abychom společně uzavřely celý rituál, posdílely a rozloučily se.
Miluju sledovat, jak mě v mých záměrech doprovází příroda. V den, kdy jsem do Ostravy jela mírně pršelo, ale v den mého vykročení do nového svítilo sluníčko a vítal mě krásný zimní den a já mohla jet domů přes milované Beskydy. Přestože jsem v Beskydech byla tolikrát, tak na Lysé hoře ještě ne. Tak jsem si vyšlápla na nové místo. Osm kilometrů vzhůru a pak dolů téměř bez živé duše kolem, protože byl ještě pracovní den. Ale života bylo kolem mnoho. Měla jsem prostor naslouchat stromům, vodě, tichu, slunci, nebesům a tak ještě více ukotvit tento hluboký zážitek.
Na závěr tohoto sdílení chci poděkovat své moudré duši za pozvání. Sama sobě, že jsem řekla ANO a mému partnerovi, že mě podpořil.
Janě Slavici, za laskavé, moudré doprovázení a držení bezpečného prostoru, kde vše našlo své místo.
Když tento zážitek sdílím v okolí, tak někteří lidé jsou vyděšení:
" Co máš s tou smrtí ? Ještě je čas, proč takové rituály? "
Čas je a není. Vnímám stále víc, jak je důležité učit se s láskou a jemností propouštět a uzavírat minulost, kterou už nemůžeme oživit.
Ale můžeme ji uznat, odpustit sobě i ostatním, za to co jsme neuměli, propustit a proměnit emoce, které nás s minulostí pojí v energii, která nás podporuje a vyživuje tady a teď.
A zároveň je to uznání, že vše vzniká a zaniká, mění formu. Uznání, že jsme tvůrci svého života, ale je tu mnohem větší síla, ke které je třeba mít respekt a pokoru. Být v kontaktu s naší smrtelností a netvářit se, že mě se to netýká. Neuzavírat se do strachu před smrtí, ale mít odvahu se s ní potkávat, dovolit si truchlit i cítit bolest, protože pak můžeme zjistit, kolik života a radosti nám dává.
Cítím, jak se mi uvolnila kapacita pro vše nové, co přichází.
Věřím, že to krásné, co jsem mohla v životě prožít, nezůstalo uzamčené v minulosti, ale že je tu tolik neznámého, nového, co teprve budu objevovat.
A cítím požehnání pro DOTEKY ŽIVOTA - cestu, kterou předávám skrze sdílení, tanec, dotek, doprovázení k propojení se svým tělem, duší, životem.
Dejme si svolení propustit minulost,
abychom mohli žít požehnanou a naplňující PŘÍTOMNOST