Respektuji Tvoji cestu...

Přišla s pomocí přítelkyně, sotva vyšla schody. Zhroutil se jí svět. Už několik dnů nemohla jíst. Ztratila smysl života. Všechno vsadila na jednu kartu. 

Bez něj neumí žít !

Poslouchám příběh o dívce, která velmi mladá našla " bezpečí " v náručí staršího muže. Asi věděl, že ona nemá žádnou jinou možnost a bude mu oddaná jako věrný pes. A tak se také stalo. Roky plynuly a ona čekala na každé pohlazení a okamžik pozornosti. Za dotek svého manžela by dala cokoli. Ublížil jí tolikrát a ublíží jí znovu, dokud ona nenajde svojí hodnotu. Je možné najít něco, co nikdy nepoznala?

Chce od něj odejít, protože má opět milenku. Ji odkopl, jako prašivého psa. Vlastně ne tak úplně. Doma může zůstat, protože potřebuje služku, potřebuje ji ponižovat, potřebuje si na někom posilovat svoje ego.

Pár dnů má vůli začít znovu a sama. Hledá možnosti. Jenže má zůstat SAMA?

Samota - kolik děsu a strachu je obsaženo v tomto slově. SAMOTA má pro ni, tak velkou sílu, že volí cestu zpět.

Neumí to ! Neumí bez něj žít !

Raději bude čekat. Klidně bude čekat dlouhé hodiny, dny, týdny prosit o pozornost v jakékoli podobě. A ani si neuvědomuje nebo přehlíží to hluboké OSAMĚNÍ.  Není schopná vidět jiný příběh, protože ten o ponížení a bolesti ji drží v pasti. 

Rozhodla se. I přes nabízenou pomoc nejbližších se rozhodla  přehlížet jeho milenky, neslyšet, jak ji uráží. Rozhodla se mu sloužit přesně tak, jak si pán přeje. Za jeden pohled, dotek to přece stojí! Chce věřit, že se změní. Ví, že lže sama sobě. Raději už necítí své tělo. Už dávno jej přestala cítit, protože to tak bolí. Uvěřila, že je blázen a potřebuje být nablízku manželovi, který má pro její stav pochopení. Kdyby vyváděla, může ji s láskou zavést k psychiatrovi. Když bude ještě hůř, nechá ji hospitalizovat...

Je těžké se dívat, jak se naši milovaní ničí a nechápou souvislosti. Je těžké se odpoutávat od těchto příběhů a nechtít zachraňovat za každou cenu.

Stále se to učím ve spojitosti s  přáteli i s klienty.

Učím se respektovat rozhodnutí a volbu lidí, se kterými žiji, spolupracuji, a na kterých mi záleží. Učím se respektovat i sama sebe. Jedině respekt a důvěra v druhého člověka / i když z mého pohledu, může jeho cesta být sebezničující/ mu může dát sílu zvednout se ze dna a začít žít. Anebo ne. 

Jsou příběhy, které končí novým začátkem, radostí, zdravím, láskou. Jsou příběhy končící nemocí, bolestí, samotou, smrtí. A v těchto případech nás trýzní myšlenka: Co jsem mohl/a ještě udělat? Jak jsem jí/jemu mohla pomoci? Nestalo by se to kdyby...

Přijměme volbu druhých s pokorou a důvěrou, že jinak to neumí nebo nechtějí. Posilujme v sobě i v nich důvěru, že jednou pochopí. Naučí se svoji lekci a půjdou dál. Každý žijeme na jiném stupni vědomí, s rozdílnými zkušenostmi, které jsou hluboce zapsány v našem těle. Vzorce morálky, konceptů, které nám byly vtištěny hluboko do naší mysli nám mnohdy vytváří ze života peklo.

Jedinou cestou pomoci druhým, je žít a uzdravovat svůj osobní příběh. Učit se porozumět souvislostem, nebát se svého stínu a bolesti. Rozvíjet se na mnoha úrovních svého bytí. Aby při setkání se mnou lidé zatoužili být v mé blízkosti. Aby společně prožitý čas byl inspirací a radostí pro nás všechny.

Jen naše prožitá a uzdravená zkušenost může otevírat srdce a inspirovat druhé.