Přijímám svůj stín

Když jsem před lety začala vědoměji pracovat se svým životem, bylo pro mě těžké přijmout informaci, že pokud se chci spojit se svým bytostným já, je třeba přijmout svůj stín.

Jaký stín?

Byla jsem naučená, že selhání, chyba, nejistota, strach se neukazují. Nejlépe se musí schovat před celým světem hodně hluboko. Usmívat se a dělat, že je vše v pořádku. A co více, vše navenek nepřijatelné dostalo nálepku - to je hřích. A já za svá selhání ještě často zpytovala svědomí a dlouhodobě cítila vinu. Vynakládala jsem spoustu energie, aby byla vidět jen ta slušná holčička, později žena, kterou svět kolem mě očekával. Cítila jsem se svázaná a měla pocit, že v tom jedu sama, protože všichni kolem mě vypadali šťastně a spokojeně. 

Z této iluze jsem byla vyléčena

Z této iluze jsem byla vyléčena, když jsem začala jezdit na různé sebe-rozvojové kurzy a tam se setkala s lidmi, kteří se nebáli otevřeně sdílet své bolesti. Zjistila jsem, že je naprosto v pořádku prožívat své strachy, přiznat si, že děláme chyby i v dospělém věku. Zjistila jsem, že každý z nás má svoji třináctou komnatu, o které se bojí mluvit. Bojí se mluvit ze strachu z nepřijetí okolím, ze strachu, že nebude milován rodiči, partnerem, dětmi.

Začala jsem se učit přijímat části své osobnosti, které jsem dělala, že nejsou, nebo jsem je chtěla od sebe odehnat, co nejdál.

Začala jsem pozorovat své úzkosti a strachy, začala jsem vnímat, jakou moc má nade mnou morálka. Otevřela jsem svoji třináctou komnatu a velmi pozorně začala vnímat a seznamovat se s jejími obyvateli. Ani jsem netušila jaká parádní partička tu žije. Největší počet obyvatel mé třinácté komnaty tvořily strachy. Strach z kritiky, strach z bídy, strach ze změny, strach ze stáří a smrti. Nejrůznější obavy, nerozhodnost, velké pochyby, komplex méněcennosti, přehnaná opatrnost, celá řada předsudků a vášní, které jsem ani netušila, že existují. Své objevy jsem se bála přiznat sama sobě i okolí. Co by si řekla rodina, přátelé, spolupracovníci, kdyby věděli, že...?

Nebylo to jednoduché, ale začala jsem se učit. Vlastně, stále se učím rozeznávat a přijímat své stíny do svého života. Učím se jim dávat pozornost a lásku.  

Stín je jako naše dítě, které se chová jako rebel.

To jsem pochopila před šesti lety, kdy má dcera byla velkou rebelkou. Nemohla jsem rozdýchat její tvrdohlavost a to s jakou silou si prosazovala svůj životní postoj. Nechápala jsem , jak si může dovolit být tak drzá, a jak může být vůbec mou dcerou, když já si takové chování nikdy nedovolila. Nějaký čas jsem s ní bojovala v iluzi, že mě přeci musí respektovat a poslouchat. Nejtěžší bylo pro mé ego matky přijmout, že šílím jen proto, že já si nemohla dovolit to, co ona. Že její chování ve mně otevírá nový prostor, který jsem netušila, že je mou součástí.  

A tak přes tvrzení mého ega, že jen já vím co je pro ni v životě nejlepší jsem nakonec změnila úhel pohledu a svůj postoj. Měla jsem na výběr. Mohla jsem se s ní nekonečně dohadovat, zakazovat, trestat, ale to nás přivádělo ke stále většímu rozdělení. Ztrátě energie na mnoha úrovních. Naše rebelka si stejně udělala to, co chtěla a nejlépe, aby to rodiče nevěděli. Mým nepřijímáním, rozkazováním, jsem ji motivovala, aby mi už nic neřekla a dělala spousty věcí za mými zády. Změna nastala až jsem se rozhodla vidět, milovat a respektovat ji takovou jaká je. Začala jsem se  pozorně dívat a naslouchat, co mi svým chováním sděluje. Začala jsem se k ní chovat, jako k rovnocennému partnerovi. Ne, nebylo to vždy snadné. Díky své změně postoje a přijetí její životní cesty,  jsme dnes nejen ve vztahu matka - dcera, ale především přítelkyně. Přijala jsem fakt, že naše děti nás probouzí, abychom se na život podívali z většího nadhledu, rozšířili si hloubku a šířku vědomí. Abychom vyjeli ze zajetých kolejí konformity a zkvalitnili svůj život. Abychom otevřeli prostor pro dialog a partnerství. Všechny zúčastněné to posiluje a obohacuje.

Stejně je to se stínem. Pokud ho přehlížíme, začne si žít po svém. Nám se začnou dít věci a my nechápeme proč? Zametení našich stínů a bolestí pod koberec nic neřeší. Přestože si myslíme, že jsme vše dobře schovali a děláme, že neexistují. Nepřijaté stíny žijí a berou nám životní sílu, kterou bychom mohli využít mnohem kreativněji. Čím více našich stínů chceme schovat, čím více odvracíme pozornost od bolestivých prožitků, tím nám  berou více životní energie. Časem se dostavuje deprese a nemoc v mnoha podobách. Neseme si spoustu vzorců z dětství i dospívání. Báli jsme se zklamat rodiče, paní učitelku, partnera, nadřízeného. Možná jsme často slýchali výčitky, že tohle hodná holčička nebo kluk nedělá. A tak jsme naše představy, fantazie, otázky, pochybnosti, přání ukryli hluboko, kde to naše okolí nemůže spatřit.

Ve své praxi práce s tělem skrze vědomý dotek, odkrýváme vrstvy stínu, učíme se na něj podívat a přijmout ho do svého života. Masážních technik je mnoho pro ženy i muže. Není nutné začít hlubokou intimitou. S každým klientem individuálně nacházím po konzultaci výchozí bod naší cesty. Pracuji i s klienty, kteří mají trauma z doteku. Naše cesta začíná ve velké jemnosti, ovšem za plné pozornosti a v bezpečném prostoru. V prostoru, kde je možné se uvolnit, ponořit se hlouběji do svého těla a duše. 

Když se nám podaří přivést svůj stín do vědomí a přijmout jej, okamžitě ztrácí svoji původní sílu. V těle člověka se uvolní více prostoru a energie pro radost. Je to nádherná cesta. Cesta k vnitřní svobodě, radosti a lásce.