Někdo jiný, zakletý v mém těle

11.08.2019

Stojí často před zrcadlem a dívá se do tváře muži, kterého sotva poznává. Už je to pár roků, kdy překročil hranici čtyřiceti let. Má ženu, děti, dům, titul, dobře placenou práci. Nemá dluhy. Ve svém věku dosáhl všeho, co si přál. Měl by být šťastný a spokojený.

Přesto se dívá na cizince, který se do jeho těla nenápadně nastěhoval. Zapomněl na své dětské sny, touhy a přání. Jeho blízkou přítelkyní se stala deprese. Nemá motivaci se probouzet, chybí mu intimita se ženou, kterou miluje, ale která ho často odmítá. Nepotřebuje to. Tím se frustrace a odmítání podepisují na vlastní sebehodnotě. Nechce jí být nevěrný, nechce ji ztratit. Ale, co má dělat?

Stojí před zrcadlem a dívá se do tváře ženě, kterou sotva poznává. Nedávno oslavila čtyřicet. Má muže, děti, dům, skvěle podniká. Ve svém věku dosáhla mnoha úspěchů a má spoustu kamarádek, které ji závidí.

Přesto se dívá na svůj stín. Cítí se vyčerpaná, nemilovaná a zneužitá. Obětovala se ve prospěch rodinné idyly, prosperitě firmy, podřídila se přáním a vizím svého muže. Nemá ráda společné večery. Už nemá chuť mít se svým mužem jen sex. Chce jeho pozornost, něžnost, cítit jeho doteky, přítomnost. Chce, aby ji vnímal, slyšel, cítil. Sní o hrdinovi, který by naplnil její touhy. Možná by bylo lepší, kdyby žádného muže už nepotřebovala. Možná...

On očekává, že jeho žena bude jako dřív. Bude mít opět chuť se milovat několikrát denně, bude uvolněná, spontánní a plná vášně. Ona už přestává věřit, že se on může kdy změnit. Kdysi velmi silně vnímala jeho potenciál, jeho pozornost a přítomnost. Možná se dříve setkávali na úrovni, která dnes přestala stačit. Věřili, že až vychovají děti, postaví dům, budou mít auto a cestovat, přirozeně se dostaví láska, blízkost a hluboká intimita. Stali se cizinci, kteří se míjí. Znají své postavení, umí vystupovat ve společnosti jako ideální pár. Naučili se žít vedle sebe a tiše se více, či méně respektovat.

Podobné příběhy s mnoha různými odstíny poslouchám při konzultacích často. Mnoho žen a mužů se na své životní cestě odcizí nejen svému partnerovi, ale i sami sobě. Pod tlakem starostí a běžného životního rytmu, který nám určuje společnost. Pod tlakem naší mysli, která nám radí a často kalkuluje, pod tlakem společenských konceptů, co je pro náš život nejlepší. Jsme natolik otupění ve svém prožívání, že se často rozhodujeme sami proti sobě. Ale máme přece vše logicky promyšlené a potvrzené okolím, že jdeme správnou cestou. Tak to dělají všichni. Zaplňujeme svůj život zážitky, prací, pocitem nepostradatelnosti a nenahraditelnosti, jen abychom nemuseli naslouchat našemu vnitřnímu hlasu a symptomům těla, které volají po pozornosti. A tak se může stát, že stojíme uprostřed života, díváme se do zrcadla a ptáme se: "Kdo vlastně jsem? Na co jsem zapomněl/a? Proč se cítím tak prázdně a vyčerpaně?"

Mnozí z nás ještě stále čekají, že náš život naplní láskou náš partner, práce, přátelství, koníčky. To všechno má své místo i význam. Ale opravdovou lásku můžeme prožívat jen tehdy, když bude pramenit v našem těle a duši.

Každý z nás si nese svůj individuální příběh. Příběh, který se ukrývá v našem těle. V těle každého z nás, je zapsán okamžik početí, zrození, příběhy našich rodičů i předků. Prožité smutky, radosti, starosti, strachy. Někdo má skrytý traumatický zážitek v podobě nemoci, operačního zákroku, ztráty, zneužití, smrti atd. Čím více skrýváme a nevyjadřujeme své pravdivé emoce, tím více se stáváme v životě zamrzlí. Nenápadně ztrácíme kontakt s tělem a nejhlubšími pocity. Bojíme se samoty a ticha. Jsme uzavření a odpojeni od zdroje lásky a života sami v sobě. Nedáváme pozornost naší intuici, nedokážeme se na životních křižovatkách rozhodovat dle svých nejhlubších pocitů. Necháváme se často strhnout a ovlivnit okolím. Začínáme se ztrácet ve vlastním příběhu. Možná cítíme, že něco není v pořádku a chceme od všeho utéct. Ale kam? Co je to, co hledám?

Mnoho žen a mužů řeší své problémy jen přemýšlením a vysvětlováním. Nebo ještě zrychlí tempo, zvyšují počet zážitků, starají se o životy druhých. Ještě více pracují a jsou "nenahraditelní". Jen se nezastavit, jen neslyšet a necítit bolest, která se prohlubuje.

Naše mysl a koncepty nás okrádají o uvolnění, životní prostor a nadhled.

Problémy, které máme uloženy v těle, nelze řešit na úrovni mysli.

Práce s tělem je přímá cesta k probuzení cítění, přímá cesta sama k sobě. Cest a možností, jak s tělem pracovat je celá řada. Pro mě se stala naprosto transformační práce s technikami vědomého doteku, jako je celostní smyslná masáž, práce s jizvami, vaginální mapování a tanec.

Vědomý dotek nás spojuje s naším tělem, cítěním a přítomným okamžikem. Pomáhá nám znovu najít rovnováhu, uvolnit se, vidět nové možnosti a dotknout se jádra své duše.

Pro ženu je nejdůležitější láska. Láska, kterou vyzařuje ze svého těla. Když se podaří ženě uvolnit do své přirozenosti, její tělo prozáří přítomnost. Její záře ji dává stabilitu a rovnováhu. Nemá strach z odevzdání a zranitelnosti. Její světlo oslní každého v její blízkosti. Ochraňuje ji. Její intuice velmi dobře rozeznává úmysly druhých lidí. Dokáže si nastavit hranice, dokáže soucítit a zároveň vycítit ohrožení. Umí se pohybovat v mnoha odstínech ženství. Být milou dívkou, matkou, ženou, ale také vášnivou a smyslnou milenkou a divoškou. Umí být nespoutaná a hravá. Stejně jako milující, pečující a věrná.

Pro muže je nejdůležitější cítit svobodu vědomí. Což znamená, znát svoji vizi, sílu, autenticky prožívat své pocity, vidět své stíny, znát sílu své sexuality i agresivity. Umět je vědomě využít, jako palivo pro svůj vzlet. I v životě muže přijde čas, kdy jej nenaplňují věci, které si může koupit. Přijde čas hledat přesah svého života, hledat svoji spiritualitu, hledat hlubší záměr svého života. Přijde čas růst.

Cesta práce s tělem znamená spojit se s cizincem, kterého vidíme v zrcadle. Je o hledání naší podstaty. Cesta těla znamená projít a uzdravit uložené příběhy, které jsme skryli, a které nám berou životní sílu. Mnohdy se skrývají za hlubokou únavou, vyčerpáním, za hlubokou osobní krizí.

Znovu se spojit s moudrostí našeho těla, dát respekt všem prožitkům našeho života.

Mít odvahu a přijmout zodpovědnost za svůj osobní příběh.

Mít odvahu a přijmout příběh své rodiny a svých předků.

Mít odvahu růst a projít branou transformace.

Mít odvahu začít žít v hlubší pravdě.

Mít odvahu se podívat do zrcadla a hledat sama sebe.

Mít odvahu žít v lásce, svobodě a otevřenosti.